Březen 2011

Kdo má pořád vymýšlet vtipné nadpisy s pointou?!

8. března 2011 v 20:48 | Dulcecita
Jak může někdo říct, že je škola na houby? Kdyby nebyla, při svých nejhorších depkách byste se nikdy nevyhrabali z postele. Kdyby nebyla, prospali byste celé dny a nic nedělali. Kdyby nebyla, váš život by byl úplně k ničemu. A když už nic, tak jsou tam aspoň fajn lidi, s kterými se pobavíte.

Lidi mi tvrdí, že jsem roztomilá a mě to šíleně irituje. Dnes jsem si vyzkoušela nové líčení, abych tu svou "roztomilost" něčím zaplácala. Samozřejmě, že moje oči vypadaly 10x větší a růžová mašlička v drdolu (chápejte! - ladila s mým nerdím outfitem) způsobily jen řeči typu: "I ty kawaii králíčku!" Vždy jsem nesnášela lidi, co něco podobného vypustili z úst. Teď bych musela nenávidět úplně všechny, což by výrazně prodloužilo můj "seznam debilů". Slíbila jsem si, že nepřekročím stovku... Hmm, to jsem porušila už před rokem.

Vůbec nemám na nic čas. Když nejsem na basketu, na fotbale, na zumbě, v plavání, v chemii, španělštině nebo mě neunesli mimozemšťani, tak se učím (dneska jsem to vážně udělala!) nebo spím (tak tři hodinky denně). Asi bych místo vypisování různých blbostí, co se mi honí... mozkem (odpusťte zamyšlení, občas si říkám, jestli nějaký vůbec mám), měla jít spát.

Dnes se vedla diskuze na téma: "Jaká nadpřirozená bytost bys chtěl/a být?" Odpověděla jsem, že amorek. Všichni na mě vyvalili oči. Já, na lásku nevěřící, pohledy vraždící bych chtěla být amor? Nesprávně mě pochopili. Buďme upřímní. Komu by se nezamlouvalo střílet lidem šípy do prdele?

Dnes S. zavraždila nejroztomilejšího kluka z celé naší školy. Nejdřív s ním začala chodit a pak mu obřími kleštěmi ufikla hlavu. Ležel chudák bezmocně na zemi... Aspoň jsem o tom byla přesvědčená, dokud jsem se neprobudila.

If you don't have a time, just say a goodbye to your Facebook
Dulcecita

Dobrou náladu si nekoupíš u McDonalda

6. března 2011 v 15:22 | Dulcecita
Pomalu se vyhrabávám ze své první depky. Dosud jsem žila v přesvědčení, že to jde mimo mě a jsem nad to moc povznesená. Hmm, error.

Snažím se někoho dostat ven, ale nikdo není v Brně (nebo minimálně nemá čas před desátou večer). Možná se vám to zdá divné, ale ano, jako 15tiletá mám večerku! Do devíti musím být doma a nelítám ani po barech, ani večer s kamarádíčky v parku, kde bychom se opíjeli. A tak je jediné, co mi zbývá, sedět na hřišti naproti přes ulici a sledovat borce, jak hrají tenis. Taky to není k zahození, že.

Už asi dva měsíce se snažím dokopat, abych zašla do knihovny. A nejde to. Vždy si půjčím tak patnáct knížek, přečtu je maximálně do dvou týdnů, ale pak se mi nechce je tam odnést. Můžu je tam vzít jen v neděli, protože to tam zrovna obsluhuje taková hodná starší paní, která po mně nikdy nechce pokutu. Minulý týden jsem "neměla čas" (čtěte: nechtělo se mi) a tento týden taky ne. Tentokrát ze mě paní knihovnice dostane infarkt.

Máma mi včera oznámila, že se nestěhujeme do Španělska (yay me!), ale později dodala, že je to jen proto, že v EU by nás můj otec snadno našel. A tak se rozhodla pro Miami, New York nebo LA. Skvělé. Nevím, jestli se radovat, že budu bydlet v "jů es ej", nebo matku zabít. Sice jsem nejdřív trochu vypěnila, ale co je špatného na Hollywoodu?

Říká se, že čas utíká jako voda, když děláš něco zabávného, a naopak se vleče, když se nudíš. Jsou to kecy. Mně utíká čas rychle, i když se nudím. Ani se nenaděju a bude ze mě stará kráva, která bude vykládat, jak byla v mládí hezká (což je úplná blbost), měla dlouhé husté vlasy (což je pravda) a jak byl svět mnohem lepší (což je pravda napůl). Budu umírat úplně sama, jelikož děti nechci a žádný chlap se mnou nevydrží víc, než dva týdny. Stejně máme se spolužačkami promyšlenou svou smrt. S J. a L. před čtyřicítkou (ještě jsme to nepromyslely, jelikož J. je o rok mladší než já a L. je o rok starší) skočíme zároveň z Empire State Building. Aspoň před smrtí zažijeme pořádné vzrůšo, neboť se předpokládá, že všechny tři budeme žít vysoce nezáživný intelektuální život se skvěle placenou prací (zkráceně: budeme upjaté blbky).

Mám toho do 39ti (přibližně) dost, co stihnout. Doufám, že mě dřív nepřejede auto nebo nespáchám sebevraždu v nějaké chvíli, kdy budu mít moc adrenalinu, to by se všechny mé životní plány zhroutily.

Life is short so... make it longer
Dulcecita

Hele, ty tam nahoře, můžu tě navštívit?

4. března 2011 v 18:02 | Dulcecita
Chci normální život. Nebo spíš naprosto vymykající se průměru. Já nevím. Jen chci žít bez závazků, svobodně a dělat si, co uznám za správné. Být pod dohledem někoho, kdo sám neví, jak se o sebe postarat je prostě- hrůza. Považujete za normální, když se vaši rodiče tak moc hádají, že otec vezme mamčin notebook a rozfláká ho? Jen tak, protože má vztek? A když je se svou prací hotový, ještě ho přelomí vejpůl? Ano? Vítejte v mém světě.

Nemám facebook a považuju se za relativně normálního člověka (v mezích). Pro ostatní jsem naprostý "vyvrhel společnosti", dokonce i moje matka tráví na FB celý den. Chat a různé pitomosti, to je vážně záživné. Já chci žít, ne dřepět u počítače a zoufat nad tím, že mi nějaký debil nepíše!

Jak už jste asi poznali, mám vážně "úžasnou" (vražednou) náladu. Nejradši bych celý svět zmačkala do kuličky a vyhodila do koše. Jsem jeden ze spousty lidí, kteří si neváží života. Proč bych taky měla? K čemu je? Třeba jsme jen hračka, experiment. Nějaká vyspělejší civilizace nás vytvořila jako vědecký projekt a mají z nás velkou srandu.

Nechápu, proč se lidi sebepoškozují. Proč si různými způsoby ubližují. Když už mě život nebaví, tak s ním prostě seknu a zasebevraždím se. Je to tak jednoduché. Proč se mučit bolestí, když už nemusíme cítit NIC? Fajn, třeba jsem pesimista a morbidní, ale myslím si, že to co říkám, dává smysl. Jistě, možná se všechno zlepší a kousek vašeho života bude fajn... Ale stojí za to ta bolest a utrpení? To stejné se týká drog, alkoholu apod. Proč se ničit pomalu a neskutečně bolestivě, když to můžu mít za sebou rychle?

Ne, nepřemýšlím o sebevraždě, kdyby něco.

Let me be your freaky friend.
Dulcecita

Potom vám dám seznam lidí, které máte za mě zabít

1. března 2011 v 21:21 | Dulcecita
Víte, co je horší, než učit se? Vůbec nic!

Zítra píšeme test z dějepisu, tak jsem poprvé za svůj život vzala do ruky sešit a učila se dýl než 10 minut. Je příjemný pocit, že to všechno umím, ale častěji to asi praktikovat nebudu.

Celý den jsem přesně věděla, co jsem sem chtěla napsat, ale jakmile jsem usedla k počítači, nějaký pidi skřítek v mé hlavě si sedl na tlačítko Delete. A složka Koš je právě zaneprázdněná. Takže pokud to bylo něco důležitého... máte smůlu.

Jediné, na co teď dokážu myslet, je jedna sázka. Pitomá, hodně pitomá sázka o ničem. Problém je v tom, že pokud prohraju, budu se muset líbat s... někým, to sem radši nebudu vypisovat, ale řeknu vám , že chudák z toho asi nadšený nebude. Mně je to více méně jedno, je mi jenom líto té maličké oběti. A jelikož už jsem si skoro jistá výsledkem, tak mu mohu sdělit jen: "Přežij to ve zdraví, chlapče!" Aspoň že to není holka (doufám).

Můj otec se přestal snažit a už ze sebe nedělá hodného debila. Zatím nás nemlátí, ale už začal svůj uřvaný maratón. Máma se s ním rozvádí a nehne s ní už vůbec nic. Za ty roky bez lásky a hodného manžela její srdce postupně uvadalo a teď z něj zbyl jen uschlý šušeň. Normální dítě by mělo deprese, ale já jsem silná malá holčička (a především, kdybych s tím volem měla bydlet ještě dlouho, v noci ho udusím polštářem).

Z posledních deseti dní jsem si pamatovala všechny své sny a v knize o výkladu snů všechny znamenaly smrt, beznaděj, pohřeb nebo smuteční pochod. S těmi svými ledvinami mám větší problém, než jsem myslela. Nejspíš budu muset do nemocnice, takže kdybych se neozývala, zapalte svíčky a pobrečte si. Mamacita odešla.

Don't cry for me, Argentina! (Evita, for idiots)
Dulcecita